Státní dluh a neustálé státní zadlužování je téma, které se v mediích a ve společnosti dnes probírá velmi často. Někteří tvrdí, že při zadlužování záleží na tom, kdo vyhraje volby. Jestli se bude stát značně zadlužovat, tak se vyplatí spíše dlužit než vlastnit.Ano, státní dluhy mají přímé i nepřímé dopady také na investory.

Pokud například stát potřebuje získávat prostředky na splátky státních dluhů, může zvýšit daně, což má dopady na minulé i budoucí investice. Konkrétním příkladem může být tabákový průmysl, kdy zvýšení spotřební daně z cigaret může znamenat zvýšení ceny cigaret. Poptávka po cigaretách pak nejspíše klesne, konzumenti budou hledat náhražky (substituty), kterými se v případě zvýšení spotřební daně z cigaret mohou stát třeba cigarety pašované, prodávané na černém trhu. A dopad na investory? Držitel akcií tabákového průmyslu se možná dočká nižších dividend, protože menší prodej cigaret bude znamenat menší tržby podniku, jehož akcie vlastní.

Je-li stát silně zadlužen, je v jeho zájmu vyšší inflace a znehodnocení měny, v níž jsou dluhy vyjádřeny (denominovány). Může k tomu dojít například tak, že důvěra náhle opadne, mnohé investice odtékají a měna padá. Takto mohou být státní dluhy legálně odhodnoceny, a to v neprospěch držitelů jím vydaných dluhopisů.

V tomto ohledu je v inflačních dobách opravdu výhodné být správně zadlužen. Bude-li mi kamarád ochoten bezúročně půjčit sto tisíc, pak je to pro mne výhodné – získal jsem část kupní síly jeho peněz. Je-li ale dluh financován způsobem, kdy se věřitel proti inflaci brání inflační doložkou, již to tak výhodné není. V případě vyšší inflace pak žádá i vyšší úroky, je konstatování "vyplatí se spíše dlužit než vlastnit" je značně zavádějící. Ten, kdo má v inflačních dobách své peníze denominovány v inflační měně a není chráněn inflační doložkou, přispívá inflační daní a dotuje své dlužníky.

Existuje-li tendence k zadlužování států, odráží se to na finančních i jiných trzích, vzniká ekonomická nerovnováha, která působí pnutí, žádající řešení. Státní zadlužení má své příčiny a následky, které v prvotním přiblížení jeden diskutující vyjádřil takto: „Jsou jenom dvě možnosti, jak se dluhů zbavit: vydělat na to, znehodnotit měnu. První možnost je obtížná v situaci, kdy si lidé nevidí do úst a pracovat není v módě. [ …] Stačí se podívat na to, že se nediskutuje o tom, že by měl být rozpočet vyrovnaný, ale o tom, že roční dluh 160 mld. Kč je spása a 230 mld. Kč je katastrofa. Pokud tedy nejsme schopni vyházet neschopné a přebytečné úředníky, omezit státní sektor se všemi nesmyslnými státními zakázkami a přestat vyplácet štědré dávky nezaměstnaným s pěti dětmi, je jedno řešení - musíme znehodnotit měnu, abychom měli dostatečné příjmy ke splácení dluhů.“

Ano, veřejné zadlužování se stalo módou nejenom v Česku. Díky veřejným dluhům mohou vyspělé státy vykazovat prosperitu a růst, i když skutečné přidané hodnoty produkují stále méně. Mohou žít kouzlo života na dluh, které dříve či později skončí. Je pravda, že se stát se svých dluhů zbaví buď tak, že bude více vybráno na daních, nebo že bude postupně znehodnocena měna, ve které jsou dluhy vyjádřeny (denominovány). Druhý způsob je politicky více žádoucí, protože příčiny zchudnutí ekonomiky nejsou příliš zřejmé a zůstávají skryty.

V probírané diskusi byla dobře míněná asi i tato rada: „Pokud penězům nerozumíte, tak si je dejte na spořící účet, aspoň vám nezmizí. Lepší, než když vám někdo prodá či poradí tak "výhodnou investici", že peníze už nikdy neuvidíte.“ Ano, ve většině případů bude lepší než kupovat zajíce v pytli, který při jeho rozvázání uteče, držet peníze, i když tyto byly částečně znehodnoceny. Nesmí ovšem přijít měnová reforma nebo hyperinflace – pak i kupní síla peněz zmizí.

Hrozba inflačního znehodnocení peněz může vést k ovlivnění rozhodnutí o spotřebě i investicích, což ukazuje i názor jednoho z diskutujících: „Můj osobní pohled je, utratit je tak do roka. Kola inflace se začnou roztáčet do vysokých obrátek, jiná možnost při hlouposti lidí bohužel není. Já teď nemám na účtu prakticky nic a splácím, takže můžu jít vzorem.“ Diskutující neuvedl, zda má nějaké rezervy, co vlastně splácí, jaké má finanční cíle a lze jen těžce posoudit, zda je jeho rozhodnutí moudré. Peníze nad rámec likvidní finanční rezervy a rodinného rozpočtu by asi vždy měly být rozumně investovány, tedy uloženy do majetku (aktiv), který nejlépe uspokojí potřeby, požadavky a finanční cíle investora.