S představou, že ho čeká několik let chudoby, jako většinu vysokoškoláků během studií, se prostě nechtěl smířit. Proto Radim Jančura odjel na pár měsíců nelegálně pracovat do Anglie. Jinak to bylo docela nevinné. Rozhodně neplánoval, že tam dostane nápad, který z něj udělá jednoho z nejsklonovanějších podnikatelů v České republice.

V Anglii se totiž často potkával s holkami z různých zemí, co hlídaly rodičům děti, takzvané Au-pairky. Tak si řekl, že by bylo docela dobré otevřít svět dokořán i slečnám z České republiky, kterým nevadí pár hodin denně starat se o děti. Zapracoval na tom už během svého pobytu v Anglii. Nasbíral to nejdůležitější – kontakty.

Pak se vrátil do Česka, které se ještě oklepávalo z desítek let “sociální rovnosti”. V Brně na škole založil svoji agenturu Student Agency. Na jednoduchou myšlenku zprostředkovávat anglickým rodinám české studentky jako sezónní chůvy se postupně začaly nabalovat další a další služby. Efektem sněhové koule, kterou když na horách hodíte ze svahu a strhne se celá lavina, se stal nápad na rozšíření portfolia o další pracovní a studijní pobyty. Český trh ovládl malými náklady a odříkáním, nasadil šibeniční cenovou politiku, která se mu vyplatila ještě několikrát. Jeho klienti za svými pracovními a studijními pobyty cestovali nejčastěji autobusy.

A tak si Radim uvědomil, že zbytečně živí dopravce a řidiče. Ty by měli přece také pracovat pro něj. A tak začal konkurovat autobusákům. Nejdřív vedle nevraživých zpocených chlápků od volantu posadil navoněné usměvavé holčiny - stevardky. Od toho už byl jen krok k vlastním autobusům, které brázdily dálnice směr Londýn. Následovaly logické kroky, kdy Student Agency začalo obsazovat i lokální spoje a další evropská města. Z jednoho zaměstnance jich je rázem čtyři sta. Od autobusů a dopravy není daleko k letenkám. V současnosti je Radim se svojí firmou natolik silný, že si může dovolit pokoušet se vytlačit České dráhy z monopolního postavení.